Miluju nudné šedivé neděle, kdy člověk nemusí nikam chodit, s nikým mluvit a jen se schová pod deku a čte si. V mém případě jde tedy momentálně spíš o čtení z povinnosti, ale to mi neděli zajisté nezkazí. Dnes zrovna taková neděle byla, krásně pošmourná.

Libovala jsem si, jak ji strávím nerušeně v posteli, ale odpoledne mě z rozjímání nad Albrechtem z Valdštejna vyrušila návštěva P. s rodiči. Jistě, jezdí k nám pravidelně každou neděli, ale P. už jsem neviděla poměrně dlouho, a proto jsem si řekla, že by nebylo na škodu, vytáhnout z ní informace, jak se jí daří a jak se vyvíjí její život. To mě baví, poslouchat lidi, o kterých něco vím, ale neviděla jsem je dost dlouho na to, aby mě něčím překvapili. Je to, jako když čtete detektivku, prostě napínavý příběh. A tak jsem poslouchala, poslouchala a pak povídala a povídala. Probraly jsme všechno - od chlapů po barvy na vlasy, od školy po zimní sporty, od plánů na léto po neposlušné kočky.

A když jsme tak mluvily o barvách na vlasy, uvědomila jsem si, jak se člověk mění - nejen barvou vlasů. A pak jsem si vzpomněla na L., která mi nedávno oznámila, že jsem se za pět let vlastně vůbec nezměnila (cože? já jsem se nezměnila od dob puberty? to je snad omyl!). Když si pomyslím, že vše, co pro mě platilo třeba ještě před půl rokem je teď úplně jinak, trochu mě to leká. A když vezmu třeba L. a náš vztah - už dlouho se mi zdá, že je jiný, než byl a opravdu nerada se s tím smiřuju. Jenže s člověkem je to jako s oblíbeným svetrem. Ten když často používáte, postupně změní barvu, tvar, objeví se na něm žmolky, nebo skvrny od kafe. A pokud se vám takhle proměněný svetr zoškliví, asi nezbyde nic jiného, než ho vyhodit a vyměnit za jiný.  Co z toho plyne? Že mám L. vyhodit a vyměnit za někoho jiného? Neexistuje ještě jiná možnost? Třeba že si svetr nechám a budu ho nosit skvrna neskvrna, protože je prostě můj oblíbený? Jo, už jsem zase u té tolerance.